GLOSA: Ostrov zmařených strategií?

„Redemption Island? Díky, už ne!“ To byl asi většinový názor fanoušků pořadu napříč všemi zeměmi, ve kterých se Survivor vysílá, při oznámení, že v nejnovější řadě se se vší pompou opět vrátí, ačkoliv ho každý považoval za definitivně mrtvého. Jeff Probst tento nápad poprvé aplikoval do pořadu ve 22. sérii, dost možná zcela účelově, aby chránil hvězdy řady (Boston Rob, Russell Hantz), u kterých bylo velké riziko, že půjdou mezi prvními a sledovanost dostane nechtěnou podpásovku, když propagace řady stála výhradně na nich. Nutno podotknout, že v řadě následující už Redemption Island zažil svojí právoplatnou derniéru při ochraně Coache a Ozzyho. Není se čemu divit, ačkoliv ho jeho tvůrce fanaticky hájil jako součást vývoje hry, u diváků se pochopení pro tento nový směr herní evoluce nikdy nedočkal, naopak byl vystaven kritice, která žádala jeho okamžité odstranění ze hry. Redemption Island byl dobrý nápad skutečně jen na papíře, v praxi zkrátka nefungoval. Za dvě řady své existence se ukázal jen jako požírač stopáže (díky čemuž zmizely i souboje o odměnu) a nabízel jen notoricky známé a recyklované soutěže ze starších řad, ve kterých se plácali kmenem nechtění/podražení/nejslabší hráči, jejichž osud byl většině diváků aktuální epizody naprosto lhostejný. Redemption Island se hodil do karet pouze tehdy, kdy hostil všeobecně oblíbeného hráče a prodloužil mu pobyt ve hře, ve které by za normálních podmínek okamžitě skončil. Pokud tedy RI někoho bavil, pak ne svým herním přínosem, ale divákovým alibismem.

O to více je paradoxní, že v aktuální řadě Blood vs. Water je právě Redemption Island semeništěm zábavy, emocí, slz a výhrůžek. Místa, která dříve byla černou dírou epizod a dala se apaticky přetáčet na výsledek souboje, se teď stávají nejžádanější a nejočekávanější částí. Připsal si tedy Jeff Probst konečně první zářez na pažbu a zavřel hubu svým kritikům, kteří mu předhazují, že od doby, co se stal šéfem pořadu, neudělal téměř nic dobře? Jako jeho kritik říkám, že ano, ale s důsledky. Je nutné si uvědomit, že BvsW není nic jiného než kolosální útok sentimentem na citlivé diváky ve jménu sledovanosti, není to klasická řada Survivora, kterou všichni dobře známe. Notoricky známé heslo pořadu „přežij, přehraj, přelsti“ se zde transformuje do „přebreč, přelituj, přemiluj“. Prvořadým cílem je vyvolání emocí, slz nebo agresivity, zkrátka to samé, o co se marně snaží nesledovatelná parodie na reality-show – VyGumovaní na Primě. Probst vytvořil cast, který je po herní stránce a zasloužilosti návratu naprostým vtipem, ale který předvádí přesně to, co od něj očekával. První epizody a zápletky: Rupert & Laura, Candice & John, Colton & Caleb, Gervase/Tyson vs. Brad jsou toho ostatně důkazem a důvod, proč k nim došlo, je jen jeden: Redemption Island. Proč se tedy cast přeměnil na rodinný dobrodružný výlet, je jasné a jasné je i to, proč je oběma kmenům dovoleno sledovat souboje o „vykoupení“, ačkoliv dříve mohli být přítomní jen dva příslušníci obou táborů. Každému ale možná není jasné, že celý tento tyjátr jde na účet herní strategii, která už není jen výsadou mozku masterminda a jeho aliance, ale každého, kdo si dá tu „námahu“ a poslouchá.

Díky rodinným mezikmenovým vazbám se do hry vnesla nadstavba ohledně strategie a celkově větší komplikovanost při rozhodování, koho na kmenové radě poslat pryč, v čemž se dost možná i značná část diváků ztrácí, zvláště v prvních epizodách. Tento mohutný herní potenciál je ale vzápětí zcela vražděn na tribunách RI, ze kterého se stala veřejná diskuze, které vévodí ukřivdění vyřazení hráči, prozrazující pikantní tajemství z jejich předešlého kmene a apelující na své příbuzné z toho druhého, ať s tím nebo oním rozhodně nespolupracují, případně mu nakopou prdel. Strategie jedinců se tedy stávají věcí veřejnou a jen díky hráčům, kteří na hru nestačili, budou mít ti lepší velké problémy po sloučení, ve kterém nebude fungovat faktor překvapení, lsti ani přetvářky, protože všechny potenciální hrozby se budou navzájem znát téměř dokonale už předem. Díky tomu budou velmi pravděpodobně rozhodovat prosté počty jako v prvních řadách, kde se po sloučení pedantsky tlačilo na vyvraždění konkurenčního kmene a až následně se začínalo hrát. Žně naopak budou zažívat všechny nudné kreatury proplouvajíc soutěží bez jediného herního kroku na kontě, poněvadž právě oni nebudou nikdy zmíněni, ale právě oni budou mít nejvíce nastražené uši a po sloučení hlavní slovo. O vítězi řady se tedy nebude rozhodovat při chození pro vodu a strategické šeptandě, ale při veřejném ublíženém bonzování vyřazených hráčů deset minut před jejich odchodem domů, což dělá ze hry plné překvapení a zvratů, lehce čitelnou a přehlednou záležitost jak pro diváky, tak pro samotné hráče. Nastavené poměry tedy logicky nahrávají do karet jen neoblomným sektářským spolkům ve stylu Upolu, a naopak zadupávají do země individuální hráče a jejich potenciálně kvalitní strategie, jenž nebudou mít na pranýři žalujících popravených jehňátek sebemenší šanci zůstat skryté před pozorností ostatních. Jestli tohle stojí za trochu toho vzrušení a vášní při soubojích o setrvání v soutěži, to je o preferencích každého diváka. Já osobně se prozatím bavím, ale budu se bavit i po sloučení, až mě bude moci pobavit jen kvalitní hra jednotlivých hráčů? Doufám pouze v to, že Redemption Island touto řadou zažívá svojí první a poslední chvilku slávy, jelikož na normální řadu plnou nováčku bez sebemenších vzájemných vazeb je zcela nepoužitelný.