Máme za sebou další skvělou sérii nekonečného seriálu Survivor! Jak jistě víte, tentokrát to byla řada speciální a rozdali si to proti sobě miláčci diváků „Favorites“, proti největším fanouškům pořadu, čili „Fans“. Nechyběly emoce, neskutečné blindsidy, osobnosti táhnoucí pořad dopředu, mimořádně kvalitní strategie většiny zúčastněných, abnormálně zábavný průběh hry a velmi těžké výzvy a z toho pramenící obdivuhodné výkony některých trosečníků. Co si divák mohl přát více? Nechybělo nic! Líbejme tedy Probstovy nohy a možná i prdel, Fans vs. Favorites byla možná jedna z nejlepších řad v historii pořadu a dost možná vyvrátila nepěkné poznámky uštěpačných fanoušků, že pravý Survivor už je dávno po klinické smrti. Ne, on žije dál, tak se veselme a těšme, Jeff má v rukávu jistě ještě několik brilantních nápadů, které v budoucnu zrealizuje, a my se opět královsky pobavíme.
Kroutíte hlavou nad tím, jaké nekompetentní hovado to psalo? Pak sem ještě naštěstí chodí lidé, kteří vědí, jak má vypadat pravý Survivor a hlavně hvězdná řada. Pochopitelně jsem popsal pět let starou sérii, která se natáčela na Palau, a s tím, co jsme mohli v minulých měsících vidět, má společný jen podnázev. Caramoan a jeho duchovní otec Probst totiž opět zamířili na cíl, který byl zdánlivě nedosažitelný, sestřelit One World z naprostého dna. Probst nepřekvapivě uspěl a může si tradičně pogratulovat, povedlo se mu to na jedničku a pomyslnou laťku trapnosti a impotence posunul ještě o kousek níže. Ještě aby ne, s „hvězdnými“ hráči jde přece všechno mnohem lépe.
Kde začít? Nejraději snad nikde, jelikož jsem se k podobnému článku přemlouval po celý průběh 26. řady, a přesto nebyl schopen ten doslova neuvěřitelný děj popsat. Caramoan není to hlavní, čemu bych se chtěl podrobně věnovat, ta řada a hlavně její průběh jednoduše za článek ani nestojí. Chci se věnovat něčemu více znepokojivému než jen ubohé řadě plné kreténů, Probstovi. Kamikaze styl, kterým vede celý pořad, kdy postrádá byť sebemenší sebereflexi a snad záměrně ignoruje veškerý feedback na neúspěšné projekty, jen aby sám sebe utvrdil, že Survivor je hlavně o něm a vše z jeho hlavy je tedy dokonalé, totiž přesahuje snesitelné meze a žene celý pořad k instantní zábavě.
posledních dnech mě, stejně jako vás, zasáhlo pár zajímavých novinek. Jednak ta, jak neschopní hráči dokážou vyhrávat současné „hvězdné“ řady, ale hlavně, že Probst vymyslel další píčovinu sekundující jedné pláži, Redemption Islandu, „udělej si sám“, permanentně se vracejícím hvězdám nebo talismanu moči. Se vší pompézností totiž představil svojí další vysněnou myšlenku, kterou neváhá zrealizovat ve jménu vlastního pobavení a znudění všech okolo, Krev vs. voda (ehm) aneb, vraťme do hry zase ty nejhorší možné hráče z minulosti, ukažme jejich potomky/manželky a vyždímejme z toho co nejvíce umělých emocí, rodinných klišé a postprodukčně zkreslených příběhů, ze kterých si matky na mateřské dozajista sednou na prdel.
OPTIMISMUS NENÍ NA MÍSTĚ:
Je to v posledních třech letech stále ta samá písnička. Survivor v záchvatu smrtelné křeče přijde s revoluční změnou pravidel nebo novým tahákem na diváky, které postupem času díky těm předchozím ztratil, a doufá, že zvrátí ty stále klesající čísla sledovanosti. Pokaždé se najdou realisté, kteří vidí tu do očí bijící skutečnost, že za všemi novinkami stál vždy pouze Probst a žádná se nikdy neujala, naopak dopadla přímo katastrofálně. Na druhé straně se ale najdou i později příchozí fanoušci, případně extrémně nenároční diváci, kteří metodu vyhánění čerta ďáblem brání a dávají jí šanci. Málokdo z těchto stran si ale při vzájemných tahanicích o to, že následující řada bude sračka/kvalita všímá skutečnosti, že je to trend právě jen posledních tří z třinácti let života pořadu, tedy doby po Heroes vs. Villains a nástupu Probsta do role nejvlivnějšího muže pořadu.
Právě 20. řada bylo to poslední, co dříve vlajkový pořad CBS vyprodukoval v obstojné kvalitě s relativním fanouškovským úspěchem (nikoliv úspěchem komerčním – sledovanost se nelišila od běžných řad), a vzhledem k tomu, že Probst se zároveň v období po HvsV dostává do popředí (Burnett naopak ustupuje i k jiným projektům), průser, který se dá vystihnout větou: „Tohle není stejný pořad, který jsem dříve žral,“ je rázem na světě. Probst je možná obstojný moderátor (dá se o tom polemizovat, zaujatost a tendence k ovlivňování kmenových rad ve prospěch jeho oblíbenců z něj přímo srší), ale jako inovátor a leader pořadu je přinejmenším tragický. Nabízí se tedy pouze dvě možnosti, proč současný Survivor nemůže konkurovat starším a nápaditostí mnohem skromnějším řadám pomalu ani ve znělkách. Probst je buďto naprosto zamilovaný do vlastních představ, jak by podle něj měl pořad vypadat, nebo je jednoduše diletant první kategorie.
Probstovi samotnému jistě neunikl již zmiňovaný úspěch vyprodukovaný zloduchy a hrdiny a vše nasvědčuje tomu, že jeho mylně kalkulující mozek pojal přesvědčení, že divákům se zavděčí už pouze speciálními řadami, novinkami, permanentně se vracejícími hráči, překopáváním pravidel hry a degradací castů nových řad v to, co by chtěl vidět Jeff Probst, ne co by chtěli vidět diváci. Pořad po tak dlouhé době potřebuje nový impuls, říkáte si. Ano, bezesporu, ale ne každou novou řadu k subjektivním chtíčům moderátora, ale v rámci hledání kompromisu kopírující příjemný střední proud, který pokud možno někoho nadchne, druhému bude jedno a třetí jím nebude znechucen (pořad stále těží z původních a tedy konzervativních fanoušků, nikoliv nově získaných). Probst ale razí politiku moci bez evidentního zřetele na dobré rady a blaho fanouška pořadu a ve stylu Jekylla (moderátor) aHydea (producent) vede pořad jak utržený z Burnettova řetězu, který jeho a kvalitu Survivora držel několik let v přijatelných mezích.
JSEM DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ POŘAD SÁM:
Pro důkaz diletantství a zároveň spanilé sobecké jízdy Probsta nemusíme chodit daleko. Malicherná „kauza Brandon“ nechá Probstovo ego močit ve spánku na prostěradlo jistě ještě několik následujících nocí. Každý kdo měl zájem to mohl vidět a každý kdo se považuje za fanouška pořadu tím musel být zhnusen, málokdo ale možná pochopil, o co ve skutečnosti šlo.
Čachry s castem pro Caramoan jsme už několikrát zmiňovali. Stephena (S18) nahradil Cochran,Troyzana (S24) Malcolm a z ostatních zajímavých jmen stojí za zmínku snad jen Marty (S21), který byl vyškrtnut na úkor neznámého hráče (pravděpodobně Phillipa). Z původně tragického, ale alespoň zčásti divácky vděčného castu, se tedy nakonec stala nejhorší sebranka v historii navrátilců, na kterou byl zvědav snad jen sám Jeff Probst. A právě Probst chtěl všemi možnými způsoby dostat zpět do hry alespoň jednoho člena z jeho milovaného rodu Hantzů. Russell by hrál počtvrté za čtyři roky (stejně jako jediný čtyřnásobný navrátilec Boston Rob za devět) a byl by tedy až moc okatě protekční. Muselo se tedy sáhnout po jeho méně zajímavém synovci Brandonovi, který sice v South Pacific nepředvedl nic jiného než erekci z Mikayly (která po skončení pořadu začala paradoxně chodit právě s Russellem) a nesnesitelné křesťanské žvásty, ale v kontrastu s např. Cochranem z toho ještě vycházel jako geniální volba. Nepřekvapivě ale nesložil povinné psychické testy potřebné pro účast v reality-show, ve které hraje hlavním prim ponorková nemoc a ovládaní se před lidmi, kteří vám chtějí vrazit nůž do zad. Probst v tom ale nespatřoval sebemenší problém a nechtěl si ničím a nikým (ani psychology) nechat kazit svůj vysněný line-up „hvězd“ a Brandona v podstatě na vlastní triko (a tedy odpovědnost) protlačil na první natáčecí den.
Jak to dopadlo není třeba připomínat. Paranoidní Brandon měnil charakter podle počasí a vydatně mu v tom vedle vlastní demence pomáhaly i logické důvody. V jednom kmeni totiž skončil s podobně nemocným Phillipem, pozvaným ze stejných důvodů (asociál, nervová labilita) jako on. Právě konflikt mezi nimi vedl až k nevyhnutelnému nervovému výbuchu, kdy Brandon zničil zanedbatelné množství rýže patřící kmeni a pak si před soutěží vyléval srdce, jaká je Phillip bezpáteřní sračka postrádající empatii. Následně odstoupil s odůvodněním, že Hantzové jsou hrdí tvrďáci, co sebou nenechají vyjebávat. Na Probstovi přitom bylo patrné, že si tuto estrádu skrytě užívá a mne si v duchu ruce, jak mu sázka na Hantze krásně vyšla. V postprodukci si pak vše nechal šibalsky sestříhat tak, aby z celé situace vyšel nejlépe hlavně on sám. Nenápadně použil záběry, ve kterých „zabiják“ Brandon vyhrožuje okolí pěstí a pouze jemu vyznává lásku a respekt (koho zajímá soukromý vztah hráče k moderátorovi, když je na hlavním pořadu dne vzácně ostrý verbální konflikt mezi hráči). Poselství tedy bylo jasné, Brandon je ďábel narušující hru, Probst diplomatický psycholog a kapacita, která opět urovnala situaci (kterou de facto sama vyvolala).
Brandon tedy alibisticky odstoupil jako hrdý Hantz, aby zamezil potupě představující zhasnutou pochodeň, a Probst měl přesně to, co tak toužebně očekával, Brandona dělajícího bordel. A ten nepodstatný komparz v roli diváků? Ten byl nadšením bez sebe, že se v té impotentní řadě konečně něco stalo a ty pseudohvězdy se alespoň vzájemně ponižují, když hrát odmítají. Zároveň se ale nešlo netěšit na případné reunion-show, kde by tato událost měla jistě peprnou dohru a určitě by k ní měl pár slov i pilný komentátor Caramoanu, Russell. Jenže se nakonec nekonalo vůbec nic, respektive Brandon nebyl pozván na finálový přímý přenos z neoficiálního důvodu: „chování v soutěži“. To by se v rámci mezí pochopit dalo, jenže Probstovi postupem času zřejmě došlo, že Brandona do té show navzdory lékařům protlačil jen on a nese za jeho chování hlavní odpovědnost, přičemž ho teď pokrytecky nezve na finále, na kterém bude chybět jako první hráč v historii pořadu.
Hlavní dilema tedy spočívalo v tom, zda veřejně odůvodnit neúčast Brandona a ve vší kráse ukázat, jaký je pokrytecký idiot, nebo předstírat, že se vůbec nic nestalo, a s nevinným výrazem v obličeji odkočírovat zcela posrané reunion-show. Nepřekvapivě zvítězila značka „Probst“, nikoliv značka „Survivor“, a aby si pokud možno co nejvíce diváků nevšimlo, že Brandon na finále skutečně chybí a nevyvstaly nepříjemné otázky na tělo, poslal všechny hráče, kteří vypadli před porotou, do publika, nenechal je říct jediné slovo a divákům z nich nabídl jen několikavteřinový záběr (aby nestihli zaznamenat, že Brandon se mezi nimi nenachází). Z jinak vždy atraktivního RS pak udělal soukromý pokec se svým miláčkem Cochranem a jediné vysvětlení k celé situaci podal větou: „Nebyl prostor pro rozhovor se všemi hráči a na pódiu nebylo místo“. Co z toho tedy vyplývá? Probstovi ani tak neleží na srdci důstojnost pořadu a požadavky fanoušků na elementární kvalitu jednotlivých řad a dílů, ale hlavně on sám a jeho teď už násilím budovaný obraz perfektního moderátora a odborníka, který vytvořil Survivor a je tím pádem důležitější než pořad sám.
–
ZBYTEK CARAMOANU:
Nic vzdálenějšího realitě než poslední věta v předchozím tematickém bloku být pochopitelně nemůže, jelikož Probst přišel k hotovému pořadu jak slepý k houslím, neměl na jeho základní podobě sebemenší podíl a chyběl jen kousíček a místo něho ho uváděl Phil Keoghan (od roku 2001 v TAR). A možná právě studený čumák a pouze moderátor Phil by teď paradoxně prospěl pořadu více než „charismatický“ chlapák Probst dělající si co chce. Důkazem toho buď cast celého Caramoanu, který byl mimochodem natočen jako poslední řada celého pořadu vůbec, a tedy jako „epické“ „vyvrcholení“ a „důstojné“ rozloučení s fanoušky, kteří na něm vyrostli.
Už při prvním pohledu na tuto fotku dva týdny před premiérou prvního dílu mělo zkušenější jádro fanoušků po celém světě jasno. Epická sračka! Jistě, FvsF (1) mělo úspěch, tak proč nenazvat rozlučkovou řadu stejně a nepokusit se znovu uspět? Jenže, Phillip, Cochran, Erik, Brandon, Dawn,Francesca a Malcolm, který logicky oblíbená hvězda „Fans“ být nemohl, když ho ani neznali. Pak skutečně oblíbené Brenda s Andreou a mrcha Corinne. Na fanoušky byl pohled rovněž zajímavý, tři od sebe nerozeznatelné mladé blondýny, zazobaná milfka a pak nadějné jádro, ze kterého se postupem času vyklubalo všechno, jenom ne ortodoxní fanoušci Survivora a hráči. Bylo zcela jasno, tento guláš bez sebemenší návaznosti, chemie a logiky skládal zase jenom Probst.
Teď bych zřejmě měl vysolit seznam jmen hráčů, kteří si další šanci skutečně zasloužili, něco předvedli nebo byli prostě jen oblíbení a splňují díky tomu předpoklady, proč být pozvaní do řady, ve které neměl být prakticky nikdo jiný než oni. Než abych ve stylu Probsta považoval svůj subjektivní názor za ten nejlepší, raději ukážu výběr mnohem více vypovídající a zajímavější. Reprezentativní vzorek našich fanoušků si vybral toto složení (tabulka výše) a jistě, každému z nás se všeobecný názor líbit nemusí, ale stejně to nebude nic měnit na skutečnosti, že tento seznam hráčů vzešlý z české kotliny a slovenských Tater, obsahuje skutečně oblíbené hráče a více smyslu, než který sestavil a předvedl sám Probst.
Výběr přesto nemusí být stoprocentně vypovídající, jelikož téma na fóru se zakládalo až po zveřejnění oficiálního castu, takže na konečném seznamu (nejvíce počtu hlasů) mohli skončit hráči, kteří by na něm o týden dříve vůbec nefigurovali. O to více je tristní, že celá polovina skutečného hvězdného castu se nedostala ani do širšího výběru a nebyl na ni tedy zvědavý vůbec nikdo. Ve světě a zvláště v USA bude vnímání obliby jistě odlišné, ale bylo by naivní předpokládat, že by se výrazněji lišilo a Probst sklízel u diváků potlesk vestoje za něco, z čeho většina z nás blila do kýble.
Důkazem mohou být pouze čísla, a jak sami vidíte, srovnání sledovanosti prvního FvsF a druhého FvsF, je celkem výmluvné, a pokud si myslíte, že za těch pět let spousta lidí přestala sledovat televizi, tak vezte, že předcházející Philippines mají ve všech sloupcích jednoznačně lepší výsledky také. A pokud má běžná řada (odmysleme si ty „běžné“ navrátilce) lepší výsledky než epická závěrečná řežba napůl složená z největších „miláčků“ diváků, není třeba dalšího pitvání situace. Ostatně, pokud jsem psal o RS této řady jako o prvním důkazu Probstových priorit, zde píšu o prvním opravdovém důkazu Probstovy přímé odpovědnosti za trhání rekordů ve špatné sledovanosti.
PROBSTOR NA KAMERY:
Jakmile se ukázal pravý potenciál tohoto castu (zábava zůstala doma, předvídatelný průběh celé řady, hráči nebyli ochotní hrát /včetně hvězd/, ten největší odpad z navrátilců se první den spojil do infantilní formace a do konce nic neudělal, dva strategičtí hráči řady se vyřadili díky vlastním debilním chybám a duševní trosce Dawn, otloukánek a fyzický hráč řady dojel na balanční soutěž, největší šašek Phillip vypadl dříve, než stihl udělat pořádnou píčovinu a všechny nasrat …), Probst musel zachraňovat, co se dalo, tedy, nejprve musel fanouškům pořadu sdělit své tradiční promo prohlášení, že Caramoan bude ještě lepší než Phillipines (muhehe), pak až bylo na řadě to podstatnější. Zařídit, aby většina diváků po konci řady nebyla znechucená a příště si pořad opět naivně zapnula, tedy zmanipulovat ji, co to jen jde.
A čím nejlépe zmanipulovat povrchní většinu diváků nevidící za oponu, respektive v čem převážně spočívá její výhradná spokojenost, když ji mnohdy ani nesejde na propracovanosti her jednotlivých hráčů nebo atraktivnímu průběhu řady? Tím, že vyhraje její oblíbený panďulák, kterému fandila od začátku. A právě až zde se zpětně dočkává odpovědi určitá skupina fanoušků, která v průběhu řady zoufale volala: „Kde je sakra Brenda?“
Brenda samozřejmě hrála a promlouvala na kamery, jenže nevyhrála Probstem zpackanou řadu a vzhledem k tomu, že její přirozená obliba byla až nebezpečně velká a většina fanoušků by byla jejím vypadnutím těsně před branami finále zklamaná a konečným vítězem jistojistě znechucená, Brenda se jednoduše ve jménu Cochrana a Probsta musela od prvního dne držet zkrátka a nezdráhám se napsat, cenzurovat. Však její první výraznější prostor za celou řadu (psychický kolaps, iracionální scestné žvatlání plné breku) nebyl dílem náhody nebo nenadálého návratu střihačovi paměti, nýbrž vypočítavý kalkul maskující Probstův talent na mizernou podívanou. Pokud se podíváme na řeč čísel, Brenda měla za celou řadu krásných 13 zpovědí na kamery, což je vzhledem k jejímu obsazenému místu (6.), druhé nejmenší číslo v historii pořadu. Hůře na tom byla jen Stacy z Fiji.
MILOVANÝ VÍTĚZ:
To Cochran se těšil pozornosti zcela opačné, kdy se jeho celkový počet zpovědí zastavil na čísle 67(4,8 na jeden díl) a dostával spoustu prostoru i v epizodách, ve kterých nesehrával žádnou roli. Je mi zcela jasné, že jeho fanoušci teď zamračeně kroutí hlavou, že na ně to vliv rozhodně nemělo a tento nerd si je získal přirozenou cestou, ach samozřejmě… Já sám byl rovněž úspěšně zmanipulovaný, ačkoliv se mi Cochran z minulého působení bytostně hnusil, zde jsem s ním neměl sebemenší problém. Jenže pak nastalo sloučení a do té doby komentující karikatuře hráče se musely přišpendlit i nějaké ty herní zásluhy, aby si vítězství zasloužil i v očích více přemýšlejících diváků.
Jenže Cochran krom koupení si vítězství v jedné soutěži a schopnosti sežrat nejrychleji hovna nepředvedl nic (stejně jako ostatní), a tak za herní zásluhy musely suplovat domýšlivé kecy o jeho dominanci v soutěžích a mnohokrát opakované sebeklamy o jeho strategické kvalitě. Bylo tedy jasné, že ten pravý Cochran (ze SP) nebyl až na výjimky vůbec puštěn na obrazovky, a pokud ano, všiml si toho jen málokdo. Manipulace divákem provází pořad od nepaměti, ale právě John je jednoznačně nejlepším umělým produktem, který Probst a spol. vytvořili a možná v lecčems překonal i mediální figurku Russella Hantze. Ovšem, nic ve zlém vůči němu a jeho fandům, ač se mi jeho charakter hnusí, vítězství si v rámci mezí zasloužil (Dawn a Sherri?), přičemž nejhorší vítěz v historii pořadu by byl každý z finálové pětice, jelikož tentokrát se na konec dostal ten největší odpad z už tak dost odpadového castu.
HVĚZDA, KAM SE PODÍVÁŠ:
Každý z nás jistě zná ten notoricky známý prvek Survivora, návštěvy rodinných příslušníků. Osobně jich mám po krk, ale chápu, že někomu se ty hysterické projevy amerických idiotů, kteří se dobrovolně přihlásí do reality-show a pak se po třech týdnech pobytu na tropickém ostrově emočně hroutí při spatření matky jak zajatý bojový pilot po desetiletém mučení ve vietnamském bambusovém vězení. Je to zkrátka hnus, ale zároveň Probstův fetiš a perfektní příležitost pro product placement výrobce mobilních telefonů. A vzhledem k tomu, že tyto díly krásně ždímají emoce, vymyslel Probst projekt, ve kterém se tyto infantilní projevy dospělých lidí nezhmotní v jedné epizodě, ale v celé řadě.
Nedělejme si iluze, Blood vs. Water není žádný důmyslný projekt na tu pravou trosečnickou podívanou, nýbrž další zoufalý pokus, jak kohokoliv přilákat k televizi (tentokrát je hlaveň namířena na ženy a rodinné muže). Cast je Caramoan v bleděmodrém s tím rozdílem, že tentokrát se nebudou moci vkládat naděje do nováčků, ale do protekčních rodinných příslušníků hráčů, kteří buďto ve hře nic nedokázali, nebo patří k nejhorším vítězům ze všech a jediné, čím se v předchozím působení mohli pyšnit, byla nervová nestabilita, přehnané emoce, totální flegmatismus nebo naopak vyhraněná přísnost. I proto je ve hře infantilní Rupert, který bude hrát jako druhý hráč v historii počtvrté, a ač vždy akorát zabíral místo svým tělem a egem, má až oidipovský vztah k vlastní manželce. Rodinné vztahy ostatních „nových hvězd“ neznám a ani mě nezajímají, ale přesně zde poprvé věřím Probstovu instinktu, a tedy že ostatní dvojičky budou rovněž rády provádět emoční incest nebo rodinné problémy přenesené do hry. Pokud ne, nedovedu si logicky zdůvodnit účast jediného hráče.
Sám jsem relativně spokojen jen s dvěma navrátilci (Laura /Corinne 2/) a Gervase). Problém nemám rovněž s Tysonem, jenže ač mě dříve tito hráči bavili, nic to nemění na skutečnosti, že v hvězdné řadě nemají co pohledávat. Zbytek castu už mě vysloveně pobavil. Jen pohled na návrat tří hráčů z úplně nejhorší „běžné“ řady za posledních deset let mě dokázal mírně vytočit. Zvláště když se vrátí mentálně zaostalá Kat, nesnesitelný kokot Gayton a přehnaně submisivní manželka milionáře, která se pozvala jen pro účast manžela. Rovněž zcela nerozumím navrácení dvou otřesných vítězů Arases Tinou, kdy zvláště vítěz ženského pohlaví už v All Stars řádně předvedl, že je plýtvání místem. RCsi novou šanci zaslouží, jenže v řadě, kde bude sama za sebe. Ne v řadě, kde zase hrozí, že odloží svojí plánovanou strategickou hru stranou, tentokrát ve jménu otce, když Abi překvapivě zůstala doma. Zkrátka, pokud tito hráči nebudou mít obstojné herní partnery, sami moc atraktivní podívané nenabídnou, jelikož přát někomu z nich můžeme vždy, ale o kvalitě řady rozhodují pouze herní schopnosti hráčů a z této sestavy nehrál dobrou hru skoro nikdo. A že je možno věřit papírovým předpokladům, o tom už mě dostatečně přesvědčila historie, natož pohled na konta většiny účastníků, kdy ten zdaněný milión dolarů nebude představovat výraznějším motiv pro hru.
Navíc se k tomu všemu vrací i fanoušky rozcupovaný a Probstem vymyšlený (a tedy milovaný) požírač stopáže Redemption Island, který se bude moci po pár epizodách s klidem přejmenovat na „Tears of Redemption“, jelikož kmeny budou pravděpodobně namixované a pohled jednoho rodinného příslušníka na boj/odchod/vítězství toho druhého, no… Abych vůči dalšímu brilantnímu projektu Probsta nebyl jen skeptický. Nic horšího než Caramoan už vzniknout nemůže, takže naděje na lepší podívanou zde skutečně jsou, ale přesto to nic nemění na faktu, že pokud se od roku 2010 vrátilo 47hráčů se statusem „hvězda“ a pouze 106 se statusem „nováček“ (poměr pomalu 1:2), ta hvězdnost jaksi ztrácí na logice a síle. A pokud takové řady jsou rovnou dvě po sobě a třetí bude následovat v nejbližší době, netuším, jaký masochista si ty další pseudohvězdy nebo notoricky známe ksichty zase zapne, natož aby si je užíval. Vlastně vím jen o jednom, Jeffovi Probstovi.
KONEC:
Můžeme další novinky a casty chválit nebo hanit a následnou frustraci ze zklamání zahánět těšením se na další řadu nebo ji balzamovat subjektivním nadhodnocováním podívané dosaženým umístěním našich oblíbených hráčů, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Survivor ztratil svojí původní koncepci a kvalitu po finále HvsV a může za to pouze Probst, jeho chopení se otěží, egocentrické uvažování a bránění se veškerým radám, výsledkům sledovanosti a objektivním názorům na kvalitu projektů, které vymyslel. Možná je neschopný, možná je demagog, možná si skutečně myslí, že dělá pro fanoušky to nejlepší. Ve svých 52 letech neuspěl nikde jinde než v tomto pořadu a je tedy nanejvýš naivní, že by odešel nebo změnil své rozhodování. Zkusme si tedy užít blížící se konec fenoménu, na kterém někteří z nás vyrostli, pokusme se odložit stranou znechucenost a nasaďme výraz týrané ženy při návštěvě rodičů manžela. Pořad zkrátka neskončí důstojně, ale sérií instantních hvězdných řad bez hvězd, které si vysnil a prosadil moderátor, na kterého většina z nás nedávala dlouhou dobu dopustit. Stejně jako kdysi nepřemožitelný Řím skončil nedůstojným rozpadem, stejně tak skončí i Survivor, a to je možná dobře. Pokud by pořad skončil v tom nejlepším, jeho zmizení by se o to hůře snášelo. A kdo ví, třeba se objeví televizní obdoba Byzantské říše, která bude odkaz Survivora udržovat, a nakonec se ukáže jako mnohem úspěšnější alternativa než starý zkostnatělý formát s narcistním císařem v čele.
